[pms-restrict]
V moderní ekonomice existuje jeden zásadní paradox, který se veřejně téměř nevyslovuje, přesto tvoří jádro současného finančního světa: ekonomiky po celém světě si prochází hyperinflací. Ovšem ne na trhu se zbožím a službami, který běžně řeší centrální banky. Tato hyperinflace se děje na trhu aktiv. V nejvyšších patrech kapitálového bohatství je totiž každodenní příliv cash flow ze všech možných investičních aktiv tak masivní, že je problém všechny tyto příjmy reinvestovat v reálné ekonomice. Nové továrny, budovy, infrastruktura, výzkum, inovace, to všechno se staví a vymýšlí moc pomalu a co je důležitější, tyto reálné investice si vyžadují dodatečné ekonomické zdroje, které v ekonomice při současných mírách nezaměstnanosti prostě chybí. Reálná ekonomika zkrátka nemá dodatečnou kapacitu, aby zvládla tyto reinvestice absorbovat.
Co se s tím kapitálem tedy děje? Protože nemá kam jinam, proudí prakticky výhradně do existujících aktiv: nemovitostí, akcií, umění, zemědělské půdy, infrastruktury, dokonce celých indexových fondů. Ne proto, že by to byly produktivní investice, ale protože jsou k dispozici. Koupě těchto věcí nevytváří žádnou novou hodnotu, jen upevňují vlastnictví toho, co už tu je. Možná si položíte otázku: k čemu vlastně tyto kapitálové pohyby do existujících aktiv slouží? Pokud ten kapitál nejde na financování nových budov, továren, výzkumu, technologií nebo infrastruktury, pokud nevytváří nic nového, nepůsobí to celé jako pouhé přelévání vody z jedné sklenice do druhé, tam a zpátky, bez jakékoliv změny objemu nebo účelu? Přesně tak ten mechanismus funguje. Vypadá to jako pohyb, ale není to růst. A ti, kdo tato aktiva prodávají? Ti svoje zisky většinou znovu neinvestují do reálné ekonomiky. Často je inkasují, aby si zajistili pohodlný důchod, pořídili luxus, nebo je prostě jen znovu zaparkovali do jiného pasivního nástroje.
Za normálních okolností by měly zasáhnout centrální banky a tuto přebytečnou likviditu stáhnout z oběhu, aby zabránily inflaci. Jenže protože tento kapitál neproudí do reálné ekonomiky, spotřebitelská inflace zůstává relativně nízká. Centrální banky se tak tváří, že je vše pod kontrolou. A právě to je jádro problému, protože ta inflace se skutečně děje, jenom ne v obchodech. Děje se na trzích. V nemovitostech, akciích, půdě, infrastruktuře nebo v umění. Tam, kde proudí kapitál bohatých. A protože reálný svět (počet domů, továren, pozemků) zůstává buď konstantní nebo se mění jen velmi pomalu, nadměrná likvidita nevyhnutelně způsobuje růst cen těchto investičních aktiv. Vzniká tak tichá hyperinflace, kterou nikdo nepočítá do oficiálních statistik, ale která má drtivý dopad na běžné lidi.
Výsledkem je strukturální problém. Příjmy lidí se nemění, ale ceny aktiv (a tedy i náklady na přístup k bohatství) neustále rostou. Poměr mezi mzdami a cenami bytů nebo mezi úsporami a vstupem do investičního světa se každým rokem zhoršuje. Ne kvůli nedostatku práce, ale kvůli přetlaku kapitálu, který místo investic do nových hodnot jen přeskupuje existující majetek a tím ho zdražuje. Dokud ale inflace v obchodech zůstává pod kontrolou, centrální banky nemají důvod jednat. Proto také došlo k dramatickému utažení měnové politiky až v letech 2021–2023, kdy se poprvé po dekádách nově vytvořené peníze dostaly skrze podpory a stimuly k běžným lidem. A ti je použili ke zvýšené spotřebě, čímž vznikla viditelná poptávková inflace, která byla v tu samou dobu zároveň ještě násobena nabídkovým šokem. V tu chvíli systém zpanikařil. Ale pokud se inflace týká pouze aktiv (a to je realita posledních patnácti let), pak se nic neděje. Tichá hyperinflace se přehlíží, protože neohrožuje oficiální stabilitu. Jenže právě tím se prohlubuje skutečná nerovnost.
Utažení měnové politiky centrálními bankami by však tento strukturální problém stejně nevyřešilo. Jejich restriktivní politika může omezit nové úvěry, ale triliony, které už leží v aktivech, to nijak nezničí, protože jsou již zaparkované ve formě akcií, nemovitostí, private equity, shell struktur, státních dluhopisů nebo offshore účtů. Utažená měnová politika by navíc mnohem více zasáhla reálnou ekonomiku, kde by to nejvíc odnesly zadlužené domácnosti s hypotékami, malé podniky se splátkami úvěrů, spotřebitelé a veřejné rozpočty. Vysoké sazby také nemění fakt, že kapitál nemá kam produktivně jít. Pokud reálná ekonomika nedokáže dostatečně rychle absorbovat velké investice (do nových budov, infrastruktury, výzkumu, továren, energetiky), kapitál se po odeznění paniky vrátí zpět k investicím do existujících aktiv.
Měnovou zásobu lze teoreticky utáhnout i jinak než skrze útlum úvěrů, a to přes tzv. reverzní QE, tedy kvantitativní utahování. To v praxi znamená to, že centrální banky prodají komerčním bankám zpět vládní dluhopisy a hypoteční cenné papíry (které od nich v minulosti zakoupily), a tím stáhnout z ekonomiky peníze, které tam stejným způsobem předtím nalily. Na papíře to vypadá elegantně, problém ale je, že ten kapitál už v systému byl. Díky reverznímu QE se jen přesune z likvidní formy zpět do státních cenných papírů. Bohatství tedy nezmizí, jen změní formu.
Centrální banky si navíc nějaké agresivní kvantitativní utahování nemohou dovolit, pokud nechtějí riskovat zhroucení celého zadluženého systému. Každá finanční instituce, penzijní fond i státní rozpočet je závislý na nízkých sazbách a nafouknutých valuacích, které éra QE vytvořila. Co víc, reverzní QE by stále nedonutilo velké investory investovat do reálné ekonomiky. Možná dočasně splaskne pár bublin, ale kapitál se nepřelije do výstavby domů, energetiky nebo továren. Velcí investoři prostě koupí jiná aktiva, která mezitím zlevnila nebo peníze zaparkují do bezpečných aktiv (zlato, dluhopisy, půda) a čekají na další cyklus uvolňování.
Zároveň je třeba si přiznat, že velký kapitál dnes nemá žádnou touhu něco budovat. Nemá čas, nemá trpělivost, a hlavně nemá důvod. Nezajímá jej až tolik produktivita, ale ochrana. Chce bezpečně zaparkovat hodnotu v něčem, co je těžké zdanit, snadné přenést a odolné vůči měnové inflaci, bankovním krizím nebo politickému chaosu. Proto se peníze valí do existujících nemovitostí, akcií, umění, zlata, datacenter, pozemků nebo infrastruktury. Ne kvůli výstavbě, ale kvůli ochraně před systémovým rizikem. Kapitál nehledá inovaci, hledá skrýš. Což je problém pro střední vrstvu, protože tato skrytá hyperinflace není jen číslo, je to jakási forma vyvlastnění. Pokud se příjmy za práci nezvyšují, ale ceny aktiv ano, dochází ke skrytému přerozdělování majetku. Systém tím sice předchází kolapsu (protože přebytečný kapitál má kam odtékat), ale za cenu generací, které se už nikdy nedostanou k vlastnictví.
[/pms-restrict]
